Jak indikovat CO2
Už jsme si řekli, že nejhorším indikátorem je lidské tělo. Prostě ho většinou nerozeznáme.
Druhým nejhorším indikátorem je karbidka (přesto pravděpodobně zachránila O. Šimíčkovi a Bostedovým život - viz Speleoforum 1990). Různé karbidky potřebují různé množství kyslíku k tomu, aby mohly hořet. Ze zahraničí známe případy, kdy “všichni jsou mrtví, ale karbidka hoří dál”.
Záchranáři nám dokonce rozmlouvají tak spolehlivý prostředek jako je svíčka, protože i těch je víc druhů. Obvykle zhasínají okolo 4% CO2.
Viděl jsem tetínské jeskyňáře kopat v Martině po dobu několika hodin v prostředí, kdy se nepodařilo rozsvítit svíčku. Podobnou zkušenost má víc skupin a zatím - až na bolení hlavy - se nikomu nic nestalo. Zkusili jsme si to už nejednou sami, ale velmi neradi bychom to někomu doporučovali. Ovšem do důlního díla, kde koncentrace CO2 bývají obecně vyšší než v jeskyních, bychom za podobných okolností nevlezli.
Elegantním indikátorem jsou trubičky na CO2, které se občas daří sehnat na šachtě. Jsou spolehlivé, zvláště při nižších koncentracích. Přístroj je malý a lehký. Neměl by scházet ve výzbroji jeskyňářských skupin, zvláště zabývají-li se historickým podzemím. Složitějšími a dražšími indikátory jsou interferometry, které nalezneme na každé šachtě.
Nejjednodušším způsobem, jak změřit koncentraci CO2 v jeskyni je prosávací detektor typu Universal 66.
