AGARTHA

Václav Cílek a Vladimír Daněček - převzato

Úvodem...

Při listování starými zprávami o studnařích a kanálnících jsme překvapeni množstvím smrtelných otrav způsobených škodlivými plyny. Horníci na tom nebyli o mnoho lépe - i když nepočítáme metan - docházíme k překvapivě vysokému číslu mnoha desítek úmrtí od roku 1918. Několikrát jsme byli svědky šťastného zakončení hrozící tragédie při své činnosti v průzkumu historického podzemí a máme vlastní nedobré zkušenosti.

Představme si, že v jeskyni se pohybuje skupina jeskyňářů. Jeden z nich se dostane do plynového jezírka a omdlí.

Na šachtě se tato situace řeší následujícím způsobem:

Člověk, který nalezne omdlelého, se ho nepokouší zachránit, protože ví, že než by si ho v nebezpečné atmosféře naložil a odnesl, tak spotřebuje tolik kyslíku, že tam pravděpodobně zůstane také.

Už jsme si řekli, že nejhorším indikátorem je lidské tělo. Prostě ho většinou nerozeznáme.

Druhým nejhorším indikátorem je karbidka (přesto pravděpodobně zachránila O. Šimíčkovi a Bostedovým život - viz Speleoforum 1990). Různé karbidky potřebují různé množství kyslíku k tomu, aby mohly hořet. Ze zahraničí známe případy, kdy “všichni jsou mrtví, ale karbidka hoří dál”.

Vzduch obsahuje okolo 0,03 % CO₂. Ve štolách a v jeskyních se běžně setkáváme s koncentracemi 0,3-1,0 % CO₂, a to dokonce ve velkých a dobře větraných prostorách. Předpisy pro šachtu povolují max. koncentraci 1% CO₂ a krátkodobě 1,5% CO₂. Jeskyňáři dokáží pracovat 2-5 hodin v prostředí se 4 a někdy i o trochu více % CO₂, ale nelze to plně doporučit, protože každý má svou individuální mez.

Řekli jsme si, že zvýšené koncentrace CO₂ většinou pocházejí z půdního vzduchu.

Půdní organismy nejvíc žijí a dýchají v létě, kdy také produkují nejvíc CO₂.

Nejnižší koncentrace pozorujeme v zimě, zvláště v lednu a únoru.

Druhým důležitým faktorem je atmosférický tlak. Vysoký tlak vzduchu, tedy pěkné počasí, drží plyny jako je oxid uhličitý a metan v zemi.